The mecosystem class worked this way: You stand in front of ten people, and you have no goal, nothing pre-arranged to say. You shouldn't think beforhand about what you'll be saying. You just say what comes internally, notice your body, and have a self-dialog (inner voice to inner voice, or body to voice). Normally, our inner dialog may not be a dialog at all, there may be shouting, ugliness, not listening to each other, real disconnect between the selves, etc. That's not a dialog. The dialog or disconnect can also happens between, what's going in the mind vs. how the body reacts to it.
For example, one of the guys, was talking about wanting to let go, to not hold himself back, etc. And the whole time he was on stage, he held his arms tightly behind his back. It was pretty fascinating to watch these kinds of interactions between body and the mind. He was not conscious of the connection at all, while he was on stage.
Other guy, when he came in, had very polished, calm introductory speech, but when he went on the stage to "act" he was standing still, and couldn't find a thought, his mind was blank. It was interesting to see for me where is his calmness coming from. He had no interrupting thoughts, when he was presenting himself, that's why his presentation was so calm and polished.
Though for me, there was a voice telling me "wow, you went crazy! what to say next? you are too fast!" at times interrupting me and pushing me, when I was doing my self-introduction.
When I was "acting," ie. being on the stage and just saying what came to my mind, and talking with it, I didn't really take notice of what my body was doing, and I didn't control it very much. I was walking back and forth like a Hardy part of the Laurel and Hardy, in a really funny excited, exagerated way. The other participants enjoyed that a lot. But I was talking about something sad, related to my recent trouble in the one of my most important relationships.
It was like the body was there, and wanted to enjoy the situation, and actually did that, almost danced around the stage without my conscious control or awareness really, but my mind was disconnected, and talking about how I feel "empty at the meoment, and lonely, but even if I lose someone, I still have myself to talk to."
Interesting thing was that my body and my mind later came in sync, as I got a strong desire to go back on stage, and pour my mind out in front of all the people. The thought was very relaxing, and the desire was great. My mind caought up with what my body expressed, in its free, almost dancing joy on the stage, earlier.
There were other great things about the class. I can use it to train myself to really listen to people, because I'm there sitting and watching for hour and half to other people pouring their inner thoughts and states out verbally and in body language. I can entirely focus on them for the whole time, and just really listen, with my whole body. Sometimes my body wants to move like them, sometimes my own inner voices want to complement their dialog, my body moves around in the chair expressing concern, boredom, excitement, and reflecting how I precieve them. So I may do experiments, like focusing on the "actor" on the stage, but keeping my awareness on my own body, and comapring what's going on with him and with me. Or just letting my inner voices respond to the actor. Or just watching my feelings. Or isolating other parts of my experience, when listening to someone. I think this will help me to improve my listening skills, like when you do body movement isolation exercises in a dance class.
It was also interesting to me, to see what other people think about, and how. That's other great thing about the course.
čtvrtek, 8. dubna 2010
sobota, 5. prosince 2009
Spanking and anxiety disorders
I just read some stories of people with anxious disorders. Some of them are obsessed with particular numbers. Eg, they became extremely anxious when faced with anything their brain relates to number 8.
Also, I've been reading the comments on the recent spanking poll and noticed that some parents, can be extremely precise and organized when it comes to beatings (organized violence == good, unorganized == anarchy == evil).
Makes me wonder if "8 good smacks" was not their parents' preferred way of attack. Violence instills fear in the victim. The child's developing brain still somehow has to solve the contradiction of being beaten by the person who constantly says how he loves her while doing it. Number 8 seems like a good scapegoat to me.
Fear the 8's, love the attacker.
Also, I've been reading the comments on the recent spanking poll and noticed that some parents, can be extremely precise and organized when it comes to beatings (organized violence == good, unorganized == anarchy == evil).
Makes me wonder if "8 good smacks" was not their parents' preferred way of attack. Violence instills fear in the victim. The child's developing brain still somehow has to solve the contradiction of being beaten by the person who constantly says how he loves her while doing it. Number 8 seems like a good scapegoat to me.
Fear the 8's, love the attacker.
sobota, 21. listopadu 2009
Zvědavost (1)
Co je to zvědavost? Jaké má výhody být zvědavý? Jaká to má negativa? Jak zvědavost živit? Jak ji potlačovat? Je zvědavost nebezpečná a pro koho? Co znamená pro vztahy? Co zvědavost vyžaduje? Jak se proti ní lidé brání? Jak se proti zvědavosti bráním já? Jak mění můj život? Jaký má vztah k autoritě, iracionalitě, mysticismu? Jak souvisí s pokusy o manipulaci druhých lidí? Jaké pocity vyvolává a proč? Jak souvisí s energií člověka? Jak souvisí míra zvědavosti s dospělostí s mírou zvědavosti v dětství? Před jaké rozhodnutí je postaven příjemce zvědavosti? Co potřebu zvědavosti uspokojuje a co ne? ...
Tento týden se mi honí hlavou spousta otázek o zvědavosti. :-)
Po nedávných objevech v mé terapii, které byly zapříčiněny větší než pro mě obvyklou mírou zvědavosti, jsem začal přemýšlet nad tím, jak zvědavost v sobě dále rozvíjet a posilovat.
První věc, která mě napadla, bylo sednout si ke stolu a říct si: "Nevstanu, dokud nesepíšu alespoň 100 otázek o svém životě, vztazích, ostatních lidech, atp." Nepřemýšlel jsem nad odpověďmi, naopak jsem si předem řekl, že nejsou v tenhle moment důležité a za dvě hodiny jsem před sebou měl kolem dvou set otázek. Mohl jsem pokračovat klidně do totálního fyzického vyčerpání a stále by nebyl otázkám konec. Nad většinou z nich by se dalo sednout a bavit se nejméně hodinu.
Další den jsem nad tím zážitkem přemýšlel a došlo mi jak zoufale chyběla zvědavost v mém dětství ze strany rodičů, učitelů a vlastně kohokoliv. Jedinou výjimku tvořili někteří mí přátelé. Nepamatuji si mnoho situací, kdy moji rodiče byli zvědaví co se se mnou děje, nebo co prožívám a řekli něco jako: "hej poslední dobou si všímám toho a toho, je všechno v pořádku, nepotřebuješ pomoc?", nebo se kdy zeptali na to, co si o nich myslím.
Za zvědavost nepočítám otázky typu, "jak se máš," protože když druhého pokaždé uspokojí automatická odpověď "dobře," pak ho nezajímá jak se mám. Je to důvod, proč mě upřímné otázky a skutečný zájem dokázal v minulosti zaskočit. Je to něco co jsem prakticky nezažíval od lidí ve svém životě.
Důvod proč se o tom rozepisuji je, že si myslím, že absence zvědavosti není nic výjimečného - proto je "Jak se máš? Dobře." takové klišé.
Z druhé strany, děti jsou přirozeně zvědavé a já jsem byl také. Jedno z rčení, které rodiče často používali, když jsem byl malý: "Ten kdo moc myslí se posral a ten kdo nedává pozor do jeho hovna šlápl," což je v překladu "zklapni a poslouchej co říkám!" Později už jen stačilo, aby se zeptali: "co se stalo tomu, kdo moc myslel?" A já bych věděl, že mám ztichnout. Výborný způsob, jak si zničit vztah s vlastním dítětem a potlačovat v dítěti zvědavost. Nedoporučuji.
Nuže, zjistil jsem, že jsem schopný si sednout a prakticky za pár hodin vymyslet 200 zvídavých otázek o mém životě, vztazích s ostatními a vztahu ke světu. Několik z nich mi před týdnem otevřelo oči, co se týče chápání mé minulosti a současnosti a už týden se cítím skvěle. Vytrvalá zvědavost má silný potenciál pro získání radosti ze života a pocitu spojení se sebou a s ostatními. Vymyslet otevřené, upřímné, nevodící, nemanipulující otázky - spoustu otázek - je celkem snadné. Ať už jsou o sobě, o druhých, nebo o světě.
Proč lidi nejsou často zvědaví? Proč ji rodiče nepraktikují se svými dětmi? Proč ji JÁ nepraktikuji častěji? V čem je zádrhel?
Co je to zvědavost a co vše vyžaduje v člověku, který ji chce praktikovat?
Jistě je možné položit otázku mnoha způsoby a nebýt při tom ani trochu zvědavý. "Už jsi umyl nádobí?!" nebo "Co se stalo tomu kdo moc myslel?" jsou příklady přesně takových otázek, které jsou ve skutečnosti pouhým podlým rozkazem. První předpoklad zvědavosti tedy je: "Nesnažit se otázkou manipulovat chování druhého člověka." Neočekávat změnu. Nesnažit se druhého otázkami někam vést. Buďte přímí, pokud chcete někoho někam vést řekněte to na rovinu.
Zní to jednoduše, ale může být dost obtížné rozpoznat v sobě tendenci manipulovat, protože tato nekalá motivace může být skrytá. Občas, pokud přemílám otázku v hlavě už delší dobu, nebo mám nějaký blok v myšlení, mi dojde, že mám nějaký skrytý motiv, například že chci někoho tím co píšu okouzlit, nebo dosáhnout toho aby se druhý zajímal o mě. Když si skrytý motiv uvědomím, tak blok zmizí. Stalo se mi to třeba při psaní právě tohoto zápisku. Z toho vyplývá další předpoklad "Zvědavost začíná vždy u sebe." Buďte si vědomi vlastní motivace.
Třetí předpoklad je "touha po pravdě." Buďte připraveni přijmout jakoukoliv odpověď. Je to způsob jak dát druhému vědět, že na odpovědi vám záleží. Jináč se nemusíte ptát vůbec. Platí to ať už se ptáte sebe a odpověď přichází z vašeho vnitřního hlasu (nebo hlasů :-)), nebo se ptáte druhého. Je snadné poznat, kdy připraven pravdu nejsem - cítím před položením otázky strach, úzkost, napadá mě ex-post facto, zda byla ta otázka dobrý nápad, atp. Jakékoliv výrazné emoce jsou vždy varovný signál, který pokud budete ignorovat, šance je že budete nevědomky manipulativní.
Možná jsou další předpoklady, tyhle mě přijdou ale nejdůležitější.
Skutečná zvědavost je emočně obtížná, ale není to něco k čemu by se člověk nedokázal odhodlat, začal ji praktikovat a řešil problémy a chyby, když nastanou. Poznávání sebe, druhých a světa, je velmi vzrušující. Nelze bez ní budovat blízké vztahy. V čem je tedy problém? Někde musí číhat (nebo v minulosti číhalo) nějaké reálné nebezpečí.
Dnes jsem už unavený... pokračování příště... :-D Pokud má někdo nějaké nápady, sem s nimi. :-D
Tento týden se mi honí hlavou spousta otázek o zvědavosti. :-)
Po nedávných objevech v mé terapii, které byly zapříčiněny větší než pro mě obvyklou mírou zvědavosti, jsem začal přemýšlet nad tím, jak zvědavost v sobě dále rozvíjet a posilovat.
První věc, která mě napadla, bylo sednout si ke stolu a říct si: "Nevstanu, dokud nesepíšu alespoň 100 otázek o svém životě, vztazích, ostatních lidech, atp." Nepřemýšlel jsem nad odpověďmi, naopak jsem si předem řekl, že nejsou v tenhle moment důležité a za dvě hodiny jsem před sebou měl kolem dvou set otázek. Mohl jsem pokračovat klidně do totálního fyzického vyčerpání a stále by nebyl otázkám konec. Nad většinou z nich by se dalo sednout a bavit se nejméně hodinu.
Další den jsem nad tím zážitkem přemýšlel a došlo mi jak zoufale chyběla zvědavost v mém dětství ze strany rodičů, učitelů a vlastně kohokoliv. Jedinou výjimku tvořili někteří mí přátelé. Nepamatuji si mnoho situací, kdy moji rodiče byli zvědaví co se se mnou děje, nebo co prožívám a řekli něco jako: "hej poslední dobou si všímám toho a toho, je všechno v pořádku, nepotřebuješ pomoc?", nebo se kdy zeptali na to, co si o nich myslím.
Za zvědavost nepočítám otázky typu, "jak se máš," protože když druhého pokaždé uspokojí automatická odpověď "dobře," pak ho nezajímá jak se mám. Je to důvod, proč mě upřímné otázky a skutečný zájem dokázal v minulosti zaskočit. Je to něco co jsem prakticky nezažíval od lidí ve svém životě.
Důvod proč se o tom rozepisuji je, že si myslím, že absence zvědavosti není nic výjimečného - proto je "Jak se máš? Dobře." takové klišé.
Z druhé strany, děti jsou přirozeně zvědavé a já jsem byl také. Jedno z rčení, které rodiče často používali, když jsem byl malý: "Ten kdo moc myslí se posral a ten kdo nedává pozor do jeho hovna šlápl," což je v překladu "zklapni a poslouchej co říkám!" Později už jen stačilo, aby se zeptali: "co se stalo tomu, kdo moc myslel?" A já bych věděl, že mám ztichnout. Výborný způsob, jak si zničit vztah s vlastním dítětem a potlačovat v dítěti zvědavost. Nedoporučuji.
Nuže, zjistil jsem, že jsem schopný si sednout a prakticky za pár hodin vymyslet 200 zvídavých otázek o mém životě, vztazích s ostatními a vztahu ke světu. Několik z nich mi před týdnem otevřelo oči, co se týče chápání mé minulosti a současnosti a už týden se cítím skvěle. Vytrvalá zvědavost má silný potenciál pro získání radosti ze života a pocitu spojení se sebou a s ostatními. Vymyslet otevřené, upřímné, nevodící, nemanipulující otázky - spoustu otázek - je celkem snadné. Ať už jsou o sobě, o druhých, nebo o světě.
Proč lidi nejsou často zvědaví? Proč ji rodiče nepraktikují se svými dětmi? Proč ji JÁ nepraktikuji častěji? V čem je zádrhel?
Co je to zvědavost a co vše vyžaduje v člověku, který ji chce praktikovat?
Jistě je možné položit otázku mnoha způsoby a nebýt při tom ani trochu zvědavý. "Už jsi umyl nádobí?!" nebo "Co se stalo tomu kdo moc myslel?" jsou příklady přesně takových otázek, které jsou ve skutečnosti pouhým podlým rozkazem. První předpoklad zvědavosti tedy je: "Nesnažit se otázkou manipulovat chování druhého člověka." Neočekávat změnu. Nesnažit se druhého otázkami někam vést. Buďte přímí, pokud chcete někoho někam vést řekněte to na rovinu.
Zní to jednoduše, ale může být dost obtížné rozpoznat v sobě tendenci manipulovat, protože tato nekalá motivace může být skrytá. Občas, pokud přemílám otázku v hlavě už delší dobu, nebo mám nějaký blok v myšlení, mi dojde, že mám nějaký skrytý motiv, například že chci někoho tím co píšu okouzlit, nebo dosáhnout toho aby se druhý zajímal o mě. Když si skrytý motiv uvědomím, tak blok zmizí. Stalo se mi to třeba při psaní právě tohoto zápisku. Z toho vyplývá další předpoklad "Zvědavost začíná vždy u sebe." Buďte si vědomi vlastní motivace.
Třetí předpoklad je "touha po pravdě." Buďte připraveni přijmout jakoukoliv odpověď. Je to způsob jak dát druhému vědět, že na odpovědi vám záleží. Jináč se nemusíte ptát vůbec. Platí to ať už se ptáte sebe a odpověď přichází z vašeho vnitřního hlasu (nebo hlasů :-)), nebo se ptáte druhého. Je snadné poznat, kdy připraven pravdu nejsem - cítím před položením otázky strach, úzkost, napadá mě ex-post facto, zda byla ta otázka dobrý nápad, atp. Jakékoliv výrazné emoce jsou vždy varovný signál, který pokud budete ignorovat, šance je že budete nevědomky manipulativní.
Možná jsou další předpoklady, tyhle mě přijdou ale nejdůležitější.
Skutečná zvědavost je emočně obtížná, ale není to něco k čemu by se člověk nedokázal odhodlat, začal ji praktikovat a řešil problémy a chyby, když nastanou. Poznávání sebe, druhých a světa, je velmi vzrušující. Nelze bez ní budovat blízké vztahy. V čem je tedy problém? Někde musí číhat (nebo v minulosti číhalo) nějaké reálné nebezpečí.
Dnes jsem už unavený... pokračování příště... :-D Pokud má někdo nějaké nápady, sem s nimi. :-D
pondělí, 26. října 2009
Škola - vzdělávání, nebo indoktrinace?
Můj názor na školu je, že "učí" to, co se v ní pravidelně opakuje den co den co den co den... celých 9-18 let. Taková míra repetice člověka učí čemukoliv, tak hluboko, že si skoro ani není vědom toho, že podle toho následně jedná. Je to pro něj automatické.
Pokud se učím ze života, ze situace a zkušeností, pak škola učí přesně to co vyplývá ze samotné situace výuky, to co ve škole zažívám denně, to co je jedinou konstantou za těch X let nucené docházky. Obsah výuky se mění, situace zůstává stejná.
Už dávno jsem zapomněl obsah výuky. Jak mě ale ovlivnila škola? Jistě není možné, aby mě 17 let školy neovlivnilo.
Je pro mě těžké přemýšlet nad skrytými předpoklady situace výuky, protože už jsem dlouho ze školy pryč. :) Ale namátkou.
To bylo docela negativní. Co pozitivní stránka? Má vůbec smysl o ní mluvit, vzhledem k tomu, že státní školský systém je postavený na donucení a násilí, od formy financování až po způsob získávání "zákazníků"?
Když zapomeneme na nemorálnost násilí, to už se pak můžeme klidně bavit i o pozitivní stránce znásilnění.
"Ano, je nešťastné, že jsi sex neměla úplně dobrovolně, ale podívej se na to z druhé strany, nebyla to dobrá průprava do života? Když by jsi nebyla znásilněna, musela by jsi hledat muže a možná by o tebe ani žádný neměl zájem! Mohla by jsi být v sexu opožděná, takhle máš jistotu!"
To je samozřejmě naprosto zvrácený způsob pohledu na znásilnění. V čem je rozdíl, když lidé podobně argumentují ve prospěch veřejných škol? Násilí má jinou formu, ale v čem je rozdíl principiálně?
Pozitiva by systém neospravedlnila.
Nemá cenu je hledat.
Zdroje informací a alternativy:
Pokud se učím ze života, ze situace a zkušeností, pak škola učí přesně to co vyplývá ze samotné situace výuky, to co ve škole zažívám denně, to co je jedinou konstantou za těch X let nucené docházky. Obsah výuky se mění, situace zůstává stejná.
Už dávno jsem zapomněl obsah výuky. Jak mě ale ovlivnila škola? Jistě není možné, aby mě 17 let školy neovlivnilo.
Je pro mě těžké přemýšlet nad skrytými předpoklady situace výuky, protože už jsem dlouho ze školy pryč. :) Ale namátkou.
- Někdo jiný, aniž mě kdy potkal a osobně poznal, může vědět co je pro mě nejlepší a co bych měl přesně dělat 6 a více hodin denně 9 let v kuse a je v pořádku, když mě k tomu donutí. (osnovy, povinná docházka)
- Srovnávání se s ostatními je důležité. (známkování)
- Vnitřní motivace je druhořadá. Důležité je co po mě vyžadují ostatní.
- Konformitu se skupinou, sebe-potlačení vlastního individualismu. (různé skupinové tresty, využívající tlaku skupiny)
- Mlčení, dokud mi "autorita" nedovolí mluvit.
- Dělání chyb je něco špatného. Něco co je nutné skrývat.
- Nemožnost vyjednávání, protože nejsem považován za rovnocenného partnera, nebo zákazníka školy. Druhý mě chce jen k něčemu donutit, využít.
- Segregaci podle věku. Mít přátele výrazně odlišného věku je něco zvláštního.
To bylo docela negativní. Co pozitivní stránka? Má vůbec smysl o ní mluvit, vzhledem k tomu, že státní školský systém je postavený na donucení a násilí, od formy financování až po způsob získávání "zákazníků"?
Když zapomeneme na nemorálnost násilí, to už se pak můžeme klidně bavit i o pozitivní stránce znásilnění.
"Ano, je nešťastné, že jsi sex neměla úplně dobrovolně, ale podívej se na to z druhé strany, nebyla to dobrá průprava do života? Když by jsi nebyla znásilněna, musela by jsi hledat muže a možná by o tebe ani žádný neměl zájem! Mohla by jsi být v sexu opožděná, takhle máš jistotu!"
To je samozřejmě naprosto zvrácený způsob pohledu na znásilnění. V čem je rozdíl, když lidé podobně argumentují ve prospěch veřejných škol? Násilí má jinou formu, ale v čem je rozdíl principiálně?
Pozitiva by systém neospravedlnila.
Nemá cenu je hledat.
Zdroje informací a alternativy:
- John Holt, bývalý učitel, o školském systému podrobně píše ve svých knihách.
- School Sucks - skvělý nový podcast o podstatě státních škol
- Unschooling - alternativní způsob výchovy dětí
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Záznamů
